Příběh : Smečka Articuno

Opustila jsem své sourozence a rozešla se směrem na místo, které bylo určené mě. Bylo mi líto, že teď už Kuro bude odkázána sama na sebe. Mě měla ze sourozenců, nejraději a to já její temnou povahu držela na uzdě. Doufala jsem, že bude v pořádku. Došla jsem k vodopádům a věřila jsem tomu, že za vodopádem bude nějaká jeskyně. Zjistila jsem, ale že jsem trošku dál od něj, než jsem si myslela. //Jak se mám přes ten kaňon asi tak dostat.// Koukla jsem se doleva a potom doprava. Chtěla jsem jeskyni co nejblíže u vody a proto jsem se rozhodla, že k tomu vodopádu dorazím. Vypadala jsem se směrem doprava a konec kaňonu, byl blíže, něž jsem si myslela a tak jsem to pomalu překročila a dostala se na druhou stranu. Šla jsem vedle kaňonu, zase doleva a vrátila se během chvilky na místo odkud ten vodopád šel vidět dobře. Poté jsem se vypadala směrem k němu. Po pár kilometrech, jsem k němu došla a radostně zjistila, že tam za vodopád vede cestička a tak tam určitě bude jeskyně. Doklusala jsem za vodopád a zavrčela jsem. Byly tam zajíci. „Tak to ne hošánkové. Aspoň se ještě nažeru.“ Prohlásila jsem důstojně a po jednom zajíci úspěšně skočila. Zřejmě, byly totiž překvapení, že jsem se tu zničeho nic objevila já. Usmrtila jsem ho a začala žrát. Poté jsem se důstojně postavila a vypnula hruť. „Odteď tato jeskyně, patří smečce Articuno.“ Prohlásila jsem a olízla si pysky od zaječí krve a pokračovala v jídlu.